Nejasné příčiny umrtí
Markýza de Pompadour
Markýza de Pompadour, původním jménem Jeanne Antoinette Poissonová, milenka krále Ludvíka V. je dodnes považována za nejkrásnější Francouzku všech dob. Vynikala nejen svými půvaby, ale i hereckým talentem a politickým a kulturním přehledem.Dopisovala si s rakouskou císařovnou Marií Terezií i s ruskou carevnou Kateřinou II. a přátelila se s filozofem Voltairem. Po své čtyřicítce však předčasně zestárla. Špatně se jí dýchalo, trpěla nechutenstvím a otékaly jí nohy. Protože jen s obtížemi chodila do schodů, museli ji ve Versailles vybudovat provizorní výtah. Koncem února 1764 ji král nechal přestěhovat do zámečku Choisy na předměstí Paříže, který se dal snadněji vytopit, nežli pokoje ve Versailles. Napoleon Bonaparte Smrt francouzského císaře Napoleona 5. května 1821 ve vyhnanství na ostrově Svaté Heleny v jižním Atlantiku dodnes vyvolává nejrůznější spekulace. Způsobily to především celkem tři verze pitevního protokolu. Oficiální verzi uzavřel britský vojenský lékař doktor Shortt konstatováním, že příčinou Napoleonovy smrti byla „rakovina žaludku, která se v rodině Bonaparte vyskytovala údajně často“. Doktor Antommarchi, kterého na Svatou Helenu poslala Napoleonova matka, sice ve své zprávě uznal, že „skoro celou vnitřní plochu žaludku … zaujímal rakovinný vřed“. Zároveň však na rozdíl od britských lékařů upozornil na „játra, postižená chronickým zánětem a svou svrchní plochou těsně srostlá s bránicí“. Karel Hynek Mácha Záhadami je opředena také předčasná smrt českého básníka Karla Hynka Máchy. Obvykle se traduje, že šestadvacetiletý autor Máje pomáhal v Litoměřicích hasit velký požár, poté se celý napil vody z kbelíku, následující den dostal horečku a 6. listopadu 1836 zemřel údajně na zápal plic. Ovšem tato verze je v rozporu s oficiálním matričním záznamem o Máchově smrti, v němž je německy uvedeno: Brechdurchfall. Což přeloženo do češtiny znamená zvracení s průjmem. Takové potíže by však nijak nesvědčily pro zápal plic, ale spíše by naznačovaly, že Mácha zemřel na choleru. Však také právě tuto infekční chorobu zmiňoval básníkův přítel a student teologie Vincenc Náhlovský v dopise budoucímu vyšehradskému kanovníkovi Václavu Štulcovi. Podle něj Mácha zemřel „nešťastnou cholerou poražen“. Vladimír Iljič Lenin První vážné zdravotní potíže postihly ruského revolucionáře a zakladatele Sovětského svazu Vladimíra Iljiče Lenina v zimě 1920 až 1921. Údajně ho sužovaly úporné bolesti hlavy a neurasténie, jež mu znemožňovaly pracovat a přemýšlet. Původně tyto příznaky připisoval jedné ze dvou kulek, které mu zůstaly v těle po atentátu z konce srpna 1918. Pozvaný německý chirurg profesor Klemperer mu je tedy vyňal z těla. Bolesti však pokračovaly a Lenin začal vadit jakýkoliv venkovní zvuk. V červenci 1921 musely být stěny jeho bytu v moskevském Kremlu zvukotěsně upraveny a podlahy nesměly vrzat. Edvard Beneš V roce 1936, tedy pouhý rok po jeho zvolení československým prezidentem, se v britských novinách The Manchester Guardian objevila zpráva, že Edvard Beneš trpí srdeční chorobou a hodlá odstoupit. Beneše to rozčílilo, zpráva musela být dementována, nicméně omezil počet audiencí a lékaři mu upravili denní režim. Po svém příjezdu do Londýna v říjnu 1938 se Beneš tělesně i duševně zhroutil. V průběhu války pak v londýnském exilu trpěl menšími závratěmi a občasnou ztrátou řeči nervového původu. Například při projevu k našim vojákům v Británii se z ničeho nic v půli věty odmlčel a nebyl schopen říci jediné slovo. Klement Gottwald Někdy koncem roku 1944 nebo počátkem roku 1945 vůdce československých komunistů Klement Gottwald v moskevském exilu nečekaně ochrnul na polovinu těla. Přivolaní lékaři zjistili, že trpí syfilidou v pokročilém stádiu této choroby. Díky tehdy už používanému penicilinu, který Rusové získali od svých amerických spojenců, se podařilo Gottwaldův stav upravit.
V té době už markýzu sužoval těžký katar, k němuž se přidaly vysoké horečky. V polovině března se její stav neočekávaně zlepšil a horečka ustoupila. Počátkem dubna se dokonce znovu vrátila do Versailles. Pak však znovu dostala vysokou horečku, těžce dýchala a vykašlávala krev. V noci na 15. dubna 1764 přijala z rukou kněze poslední pomazání a k večeru toho dne vydechla naposled. Bylo ji pouhých čtyřiačtyřicet let. Oficiálně byla příčinou jejího skonu plicní tuberkulóza. Ovšem vzhledem k tomu, že i všechny předcházející královy milenky předčasně zemřely, nemůžeme vyloučit, že skutečnou příčinou smrti půvabné a vzdělané markýzy byla pohlavní choroba.
Už krátce po Napoleonově smrti se vyrojily pověsti o tom, že byl vlastně úmyslně zabit. Sám k tomu bezděčně přispěl větou ve své závěti: „Umírám předčasně zavražděn anglickou oligarchií a jejími pohůnky!“ Fámy o zavraždění císaře s časovým odstupem narůstaly a v roce 1955 přišel jeden švédský napoleonský nadšenec a zubní lékař Sven Forhufvud s hypotézou, že slavný vojevůdce byl na příkaz královského rodu Bourbonů otráven arzénem. Jako důkaz mu posloužil ústřižek Napoleonových vlasů, kterých se dochovalo poměrně hodně. Sám excísař je totiž odkázal svým příbuzný. Podnikavý Švéd nechal jeden vojevůdcův hlas podrobit spektrální analýze a zjistil přitom, že obsahuje třináctkrát více arzénu než normální lidský vlas. Forshufvud měl hned po ruce pachatele. Údajně jím měl být generál Montholon z Napoleonova doprovodu, kterého prý podplatil francouzský král Ludvík XVIII.
Opustíme-li tuto i další více méně fantastické domněnky, zbývají nám ještě další teorie o příčinách excísařova skonu. Už v roce 1952 zveřejnil americký lékař doktor Dale z Oklahomy názor, že Napoleon nezemřel na rakovinu žaludku, ale na prasknutí žaludečního vředu. Jeho názor později podpořil i další americký lékař Ralph Korngold. Naproti tomu přední rakouský patolog profesor Hans Bankl si přiklonil k dřívějšímu názoru britských lékařů, kteří Napoleona pitvali. Tedy že zemřel na rakovinu žaludku s tím, že na ostrově Svatá Helena prodělal také žloutenku, která poznamenala jeho játra. Císař zřejmě trpíval občasnými bolestmi žaludku už dříve. Dokonce i jeho pověstný vojevůdcovský postoj, při němž měl pravou ruku zasunutou mezi knoflíky vesty, prý nebyl ničím jiným než instinktivním hlazením bolavého žaludku.
Ovšem vyskytly se i názory, že příčinou básníkova skonu byla otrava zkaženým masem. Oporou pro toto tvrzení by mohl být Máchův vlastní dopis, v němž píše rodičům, že si koupil bochník chleba a za čtyři groše uzeného masa. K tomu pak dodal: „Maso jsem musel vyhodit, protože smrdělo.“ Tvrzení o zápalu plic zase vychází z toho, že se při hašení požáru vodou poléval a pak se ještě celý uřícený pořádně napil. To by mohlo za chladného podzimního počasí u oslabeného organismu vskutku způsobit nachlazení. Ale že by se rovnou jednalo o zápal plic?
A pokud by však příčinou Máchovy smrti byla cholera, kde se jí mohl nakazit? V Litoměřicích, kde básník působil jako advokátní praktikant, se tato nebezpečná infekční choroba v té době nevyskytovala. Zato v Praze máme tehdy zaznamenány případy cholery. Básník navštívil Prahu 16. října a zřejmě se tady tehdy nakazil. Naznačuje to i jeho korespondence, podle níž se necítil zdravotně dobře už před litoměřickým požárem.
Dne 26. května 1922, pouhý měsíc po zvolení Stalina generálním tajemníkem bolševické strany, postihl Lenina první záchvat mozkové mrtvice. Jeho následkem mu ochrnula pravá polovina těla. Později se musel za pomoci své manželky Naděždy Krupské dokonce znovu učit psát. Špatně artikuloval, trpěl vážným selháváním paměti a nedokázal vypočítat ani ty nejjednodušší aritmetické příklady. První zprávy o Leninově onemocnění však zveřejnil sovětský tisk až 4. července 1922. Od té doby se stalo utajování skutečného zdravotního stavu představitelů sovětského státu pravidlem.
Vedení bolševické strany se rozhodlo povolat na záchranu Leninova života lékaře z Německa, protože jak známo, Vladimír Iljič obdivoval všechno německé. Začátkem léta byl vůdce revoluce ve velké depresi a vážně uvažoval, že zanechá politiky a bude pěstovat žampióny a chovat králíky. Ještě 10. října ošetřující lékaři zaznamenali, že nervy jejich pacienta jsou nemocí natolik otřeseny, že má neustále pláč na krajíčku. Ale tři týdny na to už Lenin promluvil na zasedání výkonného výboru sovětu. Mluvil hlasitě, souvisle a ani jednou se nepřeřekl.
Koncem listopadu však při chůzi po kremelské chodbě pocítil prudkou křeč v noze a upadl. Lékaři mu okamžitě nařídili klid na lůžku. 16. prosince 1922 postihl Lenina druhý záchvat mrtvice. Zdravotní stav sovětského předáka se prudce zhoršil a byl spojen s dočasným výpadkem paměti. Vedení bolševické strany přijalo na žádost lékařů Stalinův návrh, aby byl „Vladimír Iljič izolován, pokud jde o osobní vztahy a korespondenci“.
V noci z 6. na 7. března 1923 dostal Lenina další záchvat a opětovně ztratil schopnost mluvit. Později se mu sice přechodně ulevilo, ale 10. března měl ještě silnější záchvat, znovu mu ochrnula pravá polovina těla a nemohl ani číst a mluvit. Následující den ho prohlédl doktor Koževnikov a konstatoval: „Pacient je bledý a sinalý… Stále se pokoušel něco říci, ale z úst mu vycházely jen nespojité zvuky…Většinou nerozuměl tomu, co mu bylo řečeno…“
Dne 15. května byl Lenin převezen z kremelského bytu do sanatoria pro funkcionáře v Gorkách u Moskvy. Do auta ho přenášeli v nosítkách. Nešťastný bolševický vůdce se prý usmíval „nic nechápajícím úsměvem idiota“. Od té doby se jeho zdravotní stav už nezlepšil. Podle vzpomínek Krupské byl prý v druhé polovině roku 1923 schopen sám o holi přešourat pokoj. Profesor Kramer ve svých lékařských záznamech uvedl, že byl „v listopadu a ještě více v prosinci s to vyslovit několik slov, aniž mu kdokoliv napovídal…“ Večer 20. ledna 1924 dostal nový záchvat mrtvice a den na to v necelých čtyřiapadesáti letech zemřel.
Podle oficiální zprávy, kterou podepsalo šest ošetřujících lékařů a lidový komisař zdravotnictví Semaško byla příčinou Leninovy smrti nevyléčitelné cévní choroba. Provedená pitva prokázala „dalekosáhle rozvinutou sklerózu celého cévního systému s obzvláště závažnými změnami mozkových tepen, které vykazovaly vysoký stupeň zkornatění…“.
Ruský historik Dmitrij Volkogonov soudí, že bolševický vůdce zemřel z řady příčin, z nichž nejdůležitější byla zděděná ateroskleróza. V této souvislosti připomíná předčasnou smrt v důsledku cévního onemocnění Leninova otce, dvou sester a bratra Dmitrije. Zároveň popírá, že by zemřel na následky syfilidy, jak se občas traduje.
Po návratu do Československa v květnu 1945 u něho naplno propukla Meniérova choroba, projevující se především úpornými migrénovými bolestmi hlavy. Beneš měl problémy s chůzí a občas dokonce omdléval, což bylo zaznamenáno například v roce 1947, když měl podepsat naší Stalinem vynucenou neúčast v Marshallově plánu. V době únorové krize měl Beneš problémy s řečí a bolestmi hlavy a musel často brát sedativa. V tomto neblahém stavu musel denně vzdorovat arogantnímu přiopilém předsedovi vlády a předákovi komunistů Gottwaldovi. V březnu 1948 ve své vile v Sezimově Ústí často omdléval, chodit mohl pouze o holi a vlivem aterosklerózy měl problémy s řečí.
Po vynucené abdikaci se jeho stav ještě výrazněji zhoršil. Odchodem z politiky jakoby v pouhých čtyřiašedesáti letech ztratil vůli žít. Takřka nemohl chodit, ztěžoval si na bolesti, občas se bezdůvodně smál a při mluvení, pokud mluvit dokázal, výrazně slinil. Ve světlejších chvilkách se těšil, že ještě bude jezdit na koni. Zemřel ve spánku 3. září 1948 o půl sedmé večer. Jako hlavní příčina úmrtí byla v lékařské zprávě uvedeno kornatění mozkových cév a pokročilé arteriosklerotické změny na tepnách srdce a aorty.
Na podzim 1947 vyšetřil Gottwalda, tehdy už předsedu vlády, internista docent Richard Smělý a zjistil že je v důsledku pohlavní choroby postižen výdutí srdeční aorty. Označil pacientův zdravotní stav za vážný a předpověděl, že má před sebou dva roky života. Připomenul zároveň, že v ojedinělých případech takto nemocní přežili i patnáct let. V následujícím roce se těžce nemocný a stále více se k alkoholu uchylující Gottwald stal prezidentem. Na jaře 1951 dostal těžkou chřipku, z níž se nemohl dlouho vzpamatovat. Dokonce ještě v červenci toho roku nemohl přijmout Stalinovo naléhavé pozvání do Moskvy a místo sebe poslal svého zetě ministra národní obrany Alexeje Čepičku.
O dva roky později se jeho čas naplnil. V pondělí 8. března 1953 odcestoval do Moskvy na Stalinův pohřeb. Přes varování lékařů použil k cestě letadlo. Hned po návratu z pohřbu onemocněl oficiálně „prudkým zánětem plic a pohrudnice“. Ve skutečnosti, jak zjistil přivolaný přední český chirurg profesor Diviš, výduť aorty nevydržela při letu letadlem prudkou změnu atmosférického tlaku a praskla. Sovětský poradce profesor Markov přivolal z Moskvy sovětského chirurga profesora Bakuleva, ale i on byl bezmocný. Tehdy totiž ještě nebyl zaznamenán jediný případ úspěšné operace výdutě srdeční aorty.
Ráno 14. března došlo u pacienta k poruše ústředního nervstva a ztrátě vědomí. Sovětští a čeští lékaři udržovali prezidentův stav masážemi jeho srdce. Víc nemohli. Přesně v 11 hodin Klement Gottwald zemřel. V oficiálním nekrologu se mluvilo o „krátké těžké nemoci“, což pochopitelně vyvolávalo nejrůznější spekulace včetně těch, že byl Gottwald v Moskvě otráven.